Nechcete si vydělat milión dolarů ?

Ve sdělovacích prostředcích po celém světě se v posledních letech znovu objevují zprávy o tzv. magnetických lidech, schopných udržet na holém těle (leckdy i značně těžké) předměty z nejrůz­nějších materi­álů. Ovšem s ukáz­kami „lidského magnetismu“ seznamovaly své čtenáře již časo­pisy z prvé půle minulého století, kde se na dobo­vých fotografiích objevují "magnetické" osoby, na jejichž těle ulpěly desítky pří­bo­ro­vých lžic, nožů a vidliček.

Fotoreportérům dnes předvádí své údajné magnetické schopnosti i důchodce Miroslav Mandić (foto viz perex) v srb­ském Šimanovci, kterému manželka vynadá pokaždé, když pro­jde kolem rádia nebo televize, v důsledku čehož se má objevit porucha na přijímači a dle jeho slov „přeskočí ka­nál". Ovšem opravdovým krá­lem „mag­ne­tiků“ se zdá být v současné době Miroslaw Magola, zná­mější jako „Magnetic Man" (foto dole vlevo), který se na­rodil v Polsku a po své emigraci žije v Ně­mecku. O jeho mimořádné schop­nosti se již zajímal Dr. David Lewis z výzkumného cen­tra Mindlab Internati­onal v Anglii, ale i fyzik Dr. Friedbert Karger z Institutu Maxe Plancka, nebo Dr. Konstantin Korot­kov, ruský profesor fy­ziky ze Státní technické univerzity v St. Petersburgu. Kromě toho, že může na Magolovi viset různé nádobí, má přihlížející novi­náře přivádět Magola v úžas pře­de­vším svou schopností zdvihnout ze země předměty tím způsobem, že mu přilnou k holé kůži, aby je pak za po­moci takového „přilepení“ zvedal do výše.                

Rádoby magnetické jevy, kdy lidé drží na holé kůži jak mince, tak zapalovače, propisovačky či do­konce mo­bilní telefony, jsou k vidění i v našich restauračních za­řízeních, kde se štam­gasti lec­kdy baví výkony svých spo­lus­tolov­níků, obda­řených mimořádnou přilnavostí. Ovšem mimo­řádná při­lnavost je známa i ze světa zvířat. Tak například po vašem stropě se projde občas mou­cha, což zřejmě be­rete jako holý fakt a nikdy jste o tom, jak se tam vlastně udrží a jak tedy do­káže po stropě chodit, ani ne­pře­mýšleli. Ale co když přímo před va­šima očima po stropě přeběhne třeba ta­kový ge­kon, oproti mouše již poměrně těžký? 

K tomu, aby mezi molekulami gekoních končetin a nějakého povrchu vznikla příslušná vazba, jsou končetiny gekona vy­baveny tzv. sétami. To jsou jemné kerati­nové chloupky, dlouhé (dle druhu ge­kona) 30 až 130 mik­rometrů, přičemž protein keratin najdeme na­příklad i v lidské kůži a je­jích deri­vátech. Na těchto chloupcích pak v hojném počtu (od čtyř set do tisí­covky) na­lezneme tzv. spatu­lae, tedy nanoútvary podobné špachtličkám. Při jejich množství (každý o průměru asi 100 na­no­metrů) pů­sobí i slabé při­taž­livé síly a gekonovi je pak jedno, jestli se pohy­buje po hladkém ka­meni, nebo hrubé omítce, ne­boť se zde jedná o funkční systém, vyplývající z překvapivých vlastností hmoty o rozmě­rech v řádu nanome­trů (jeden nanometr je jedna miliardtina metru). Navíc jsou šla­chy na jeho kon­četinách uzpůsobené tak, aby se tíha zví­řete roz­pro­stírala na pod­klad rovno­měrně. Některé druhy gekonů také nepřilnou k hladkému povrchu skleně­ných stěn terária jen prsty, lec­kdy se přidržují i spodní stranou ocasu (například rod Rhaco­dacty­lus). Ale jaký konkrétní fyzikální jev stojí vlastně za fak­tem, že se gekoni na hladkých stěnách a stropě udrží? O tom se v minulosti již mno­hokrát speku­lovalo.  

Původně nejjednodušší, ale nejvíce chybný předpoklad byl ten, že gekon se k ploše podkladu prostě přilepí. Proklamovaná teorie s živočišným lepidlem samozřejmě neobstála, protože nebyly nalezeny na těle gekona žádné žlázy ani buňky, které by záhadný lepivý sekret produkovaly, ani sama "le­pivá látka" nebyla nikdy objevena. Proto se nejběžnějším vysvětlením pro gekonovo bě­hání po hladkých stě­nách stala úvaha o přísavkách. Mluvilo se o nálevkovitých prohlubních, z nichž se po přitlačení k hlad­kému povrchu vytlačí vzduch, čímž má vznikat podtlak (na tomto prin­cipu pracuje instalatérský zvon pro čištění kuchyňského odpadu, nebo přísavky pro odnos velkých tabulí skla). Jenže gekoní tlapky pevně drží na podkladu i ve vakuu. A o tom, že mimořádná přilna­vost geko­ních prstů není výsledkem elektrostatických sil, pak svědčí podle biologů poznatek, že k tomuto efektu dochází i v ionizovaném vzduchu.

Přilnavou sílu gekoních tlapek nakonec objasňuje prof. Kellar Autumn se svými spolu­pra­covníky z University of California v Berkerly (K. Autumn et al., Nature, 405, 681, 2000). Tito vědci se také za­jímali o to, jak silně gekon k podkladu přilne. Zjistili, že se gekon na hladké stěně drží silou až 10 atm (tedy deseti at­mosfér, přesně pak 1,013 MPa), přičemž se též podle prof. Au­tumna ukázalo, že na po­vrch různých látek gekon přilne tím efektivněji, čím vyšší „povrchovou energii“ ten který povrch má. Aby u gekonů přilnavá síla vůbec vznikla, musely by podle obecných představ všechny séty zapadnout i do těch nejmenších skulin a nerovností, což u vyleštěného skla nepři­cházelo v úvahu, nebo by se musely při­blížit atomům látky podkladu na takovou vzdá­lenost, při níž vzniká che­mická vazba. Podle závěrů týmu prof. Autumna zde však nejde o chemickou vazbu, ale o jev známý z kvantové fyziky. Přes­něji řečeno o Van der Waalsovu sílu, působící na styčných plo­chách v nerovnostech i pórech ma­teriálů. Za Van der Waalsovy síly jsou fyziky označovány slabé in­terakce působící mezi molekulami (případně atomy), jejichž velikost závisí na vzájemné vzdále­nosti molekul.                                    

Naproti tomu však skotští fyzikové prof. Ulf Leonhardt a Dr. Thomas Philbin z Uni­verzity v St. An­drews v roce 2007 prohlašují, že za mimořádnou přilnavostí gekoních nanoútvarů z mikrochloupků stojí kvan­tový jev, který předpověděl na konci 40. let Holanďan Hendrik Casimir, ovšem je­nom pro tzv. ideální kovy. O dvě de­setiletí poz­ději jeho popis na materiály skutečného světa rozšířil ruský badatel Jev­genij M. Lifšic a pro jev se tak vžilo označení Casimir-Lifšicova síla. Přitažlivý efekt Casimi­r-Lifši­covy síly dnes pů­sobí v oboru nanotechnologií technikům problémy, neboť způ­sobuje nechtě­nou při­lnavost na­nosou­částek. Na druhou stranu se však těchto sil s efektem neobvyklé přilnavosti ko­merčně vyu­žívá již v pro­tisklu­zových nano­podložkách, na které lze zavěsit pouhým přiložením mince, propisovačky, zapalo­vače a po­dobně. Pro­tiskluzová na­nopodložka, určená pře­devším na pa­lubní desky auto­mobilů a jachet, je vhodná k použití na vodo­rovnou i vertikální plochu (u nás jsou v prodeji např. nanopodložky Gecko). Používáním nanopod­ložky sice do­chází k je­jímu zaprášení a tudíž ke sní­žení přilnavosti po­vrchu, nanopodložku je však možné jednoduše oplách­nout čistou vodou a „lepí“ opět jako nová. Tím, že není přilnavosti dosaženo le­pidlem, nedo­chází k odstranění "lepi­vého po­vrchu".                            

Gekoni ani hmyz tedy nepoužívají pro běhání po stropě žádné lepidlo v podobě chemické látky. Na hladké kůře spodní strany větví a kolmých skalních stěnách je drží při­tažlivá síla, kterou se zabývá kvantová mechanika. Tato fyzikální síla se zdá být slabší než běžné chemické vazby, avšak přilna­vost obrovského množ­ství pro nás neviditelných nano­útvarů udrží hmyz i gekony prakticky na kaž­dém, běžně se v přírodě vyskytujícím povrchu. Stejný princip loňského roku využili i vědci ze Zoo­logic­kého ústavu uni­verzity v německém Kielu u mnohonásobně použitelné sa­molepící pásky (lepí i pod vodou), in­spiro­vané hmyzí končeti­nou. Páska o ploše 20 x 20 centimetrů udrží u stropu i jed­noho z vy­nálezců (foto dole vpravo). Tým amerických vědců z College of Polymer Science and Polymer En­gineering na univerzitě v Akronu již také vyvinul prototyp lepící nano­pásky, kterou lze opakovaně použít na ši­rokou škálu povrchů včetně teflonu, na kterém se gekon neudrží.                                           

Vraťme se ale k demonstracím „magnetiků“. Pokud vám záhadobijci řeknou, že podivná schop­nost „magnetických“ lidí je způso­bena ad­hezí, čímž je údajně celá záhada objas­něna, neřekli vám vlastně nic, co už vy nevíte. Ve skuteč­nosti se totiž pod adhezí rozumí schop­nost dvou rozdílných materiálů vzájemně k sobě při­lnout. Jazykem fyziky řečeno, jedná se zde o „schopnost přenosu tečných sil ve styku dvou po­vrchů bez zřetel­ného pohybu“. A ono učené slo­víčko „adheze“ po pře­kladu do češtiny nepřed­stavuje nic jiného, než docela obyčejnou českou „přilnavost“, kterou každý, kdo pozoruje výkony „magnetic­kých“ lidí, vidí sám na vlastní oči. U tzv. magnetických lidí ho­voříme o efektu „mimo­řádné při­lnavosti“, kterého dosahuje holá vnější vrstva lidské kůže zvaná Epidermis, jejíž hlavní složkou (podobně jako u výše zmiňova­ných gekonů) je protein kera­tin. Ne­mu­síte zrovna studovat na některé z vysokých škol fy­ziku na to, aby vám bylo jasné, že se skuteč­ným silo­vým působením magnetického pole nemá údajné „mag­netické“ držení předmětů jak z ko­vových, tak i nekovových materiálů (vosk, plast, porcelán) na holém lidském těle nic společ­ného. Ovšem za efektem mimo­řádné přilnavosti (adheze) nepochybně stojí kvantové jevy, které nám do­sud žádný z českých záhadobijců podrobně nepopsal.

Je pravda, že při každém kontrolním experimentu, prověřujícím schopnosti lidských je­dinců, mylně označovaných za „magnetické“, musí být pokožka pokusné osoby především suchá, neboť je třeba omezit vliv lidského potu a kožního mazu (je tedy dobré ji také otřít lékařským lihem). Z této pod­mínky ovšem fikaně vychází guru všech skeptiků, věhlasný eskamotér James Randi z USA, zvaný „Kla­divo na šarlatány“. Ten ověřoval schopnosti „magnetiků“ v několika zemích, při­čemž vždy li­šácky trval na tom, že před řádným experimentem je třeba kůži pokusné „magnetické“ osoby ošet­řit pud­rem, který může nahradit mastek (jedno­klonný minerál zvaný též talek, stealit či klouzek, jenž se u nás těžil dříve u Sobotína), nám známý ze sportovních přenosů, kde jej použí­vají např. vzpě­rači pro lepší úchop činky. Připo­meňme si výše uvedenou pa­sáž o na­no­podlažkách, kde se říká: „do­chází k je­jímu zaprá­šení a tu­díž ke snížení přilnavosti po­vrchu“. Po­dobně jako u nano­podložek pak u holé lidské kůže dochází zapudrováním či zapráše­ním mastkem ke snížení každé, tedy i mimo­řádné při­lnavosti, ať už je nebo není tato přilna­vost způ­sobena, podobně jako třeba u ge­konů, Casimir-Lifši­covou sílou. Ve skutečnosti tak Ran­diho zá­kladní pod­mínka jím kont­rolova­ného experi­mentu eliminuje hy­potetickou možnost pů­sobení jemu známého Casimi­rova jevu. Zcela ab­surdní je také po­žadavek českých záhado­bijců, kteří jsou ochotni připustit reálnost pro laiky ne­po­chopi­telného (zdánlivě magnetického) dr­žení předmětů na lidském těle jen tehdy, když při kont­rol­ním ex­peri­mentu mezi holou kůži po­kusné osoby a na tělo přikládaný před­mět vložíte satén, či do­konce ten­kou vrstvu vl­něné plsti, li­dově filcu.

Nepočítám se mezi záhadobijce, ani záhadology. Jsem jenom člověk zvídavý, s vlastním ná­zorem. A pokud jde o po­divné „mag­netické“ schopnosti některých lidí, rád bych se seznámil s někým, kdo umí pohnout střelkou kom­pasu pouhým přiblížením holé ruky, což dle našich záhadobijců není než „totální ne­smysl“, i když existuje řada zpráv z 19. a 20. století o verifikaci, tedy potvrzení existence tohoto jevu pří­rodo­vědci. Jestliže takového člověka znáte, požádejte jej, prosím, aby mne kontak­toval pro­střed­nictvím mé internetové adresy ([e-mail]).

Rozhýbání střelky kom­pasu ho­lou rukou ledasco vypo­vídá o na­šimi akade­miky netu­šených lid­ských schopnostech. Určitě by stálo zato připravit jednoduchý expe­riment a sezná­mit s takovýmto údajným „to­tálním nesmyslem“ prostřednictvím sdě­lovacích pro­středků celou naši ve­řejnost. A po řádném ověření tohoto jevu můžeme požádat o spolupráci Český klub skeptiků Sisyfos, který se o dosud neobjasněné jevy také zajímá, přičemž údajně umí obstarat smlouvu s Ran­diho nadací (James Randi Education Foun­dation) z Fort Lauderdale na Floridě, kde na kaž­dého člo­věka, který v experimentu dokáže, že jeho mimo­řádné schopnosti opravdu fun­gují, má čekat celý milión amerických dolarů.

Zoom into Human Skin:

http://www.dailymotion.com/video/x4mt1u

Obr. příloha:

1) Miroslaw Magola z Německa, zvaný „Magnetic Man“.

2) Achim Oesert visí u stropu na pásce, která na­podo­buje „nanotechnologii“ hmyzích končetin.

Mirosław Magola na Discovery Channel :

http://www.youtube.com:80/watch?NR=1&v=G7Ht9Ic_y6A&feature=endscreen