Experimentální falzifikace

Podle teoretiků vědy se mohou za vědecké považovat pouze ty teorie a hypotézy, které jsou vy­vratitelné, tedy falzifikovatelné. Kritérium vědeckosti nějaké hypotézy pak paradoxně nespo­čívá ani tak v mož­nosti nalézt příklady, které ji potvrzují, jako spíše v tom, že hypotéza sama při­pouští mož­nost experi­mentu, který by danou hypotézu vyvrátil. Čím více je pak hypotéza vysta­vena mož­nosti svého vy­vrá­cení, tím větší hodnotu z hlediska tohoto principu má pro vědu. A v tomto smyslu si můžeme zde uvést jednu falzifikaci lidmi vníma­ných, z hlediska kla­sické fyziky nee­xistujících barev.    

Experiment sám je možné zorganizovat i v některé škole, a to v nočních hodinách, kdy je škola prázdná a kdy ne­bude okny do vybrané místnosti pronikat tolik světla jako ve dne. Jednu z uče­ben je totiž třeba zatemnit a proměnit ji v jednoduchou temnou komoru. Tedy místnost zatemnit tak, aby do ní z exteriéru nepronikalo vůbec žádné světlo (nejen z pouličního osvětlení, ale na­příklad ani svit Měsíce) a aby v této místnosti nebyly žádné elektrospotřebiče či elektronická zařízení s diodami, které by mohly svým svitem narušovat hlubokou tmu. Dveře na chodbu by pak měly dobře přiléhat, ale je také možné je opatřit závěsy, aby tudy do učebny neproni­kalo světlo stropních svítidel z chodby (pří­padně lze světla na chodbách vždy na určitou dobu pozha­sí­nat). Samozřejmě však pro vy­budování temných komor jsou nejide­álnější sklepní prostory. Dobře zatemněnou místnost, při­pomínající temnou komoru, pak nasvítíme čistě sodíko­vým světlem. A protože je čistě sodíkové světlo monochromaticky žluté a neobsahuje žádné jiné vl­nové délky z viditelného spek­tra, vidí člověk za normálních okolností v takto nasvícené místnosti její stěny i strop pouze jako žluté. Proto také mů­žeme na­zývat tako­výto prostor „žlutou komorou“.                                       

Experimentu se zúčastní několik dobrovolníků, například z řad studentů, nejlépe 10 osob.Ve žluté komoře bude vystaveno pozorováním jednotlivých pokusných osob celkem 5 stejných předmětů, identic­kých svými rozměry a tvary, avšak v různých barvách. Například krabice, kdy každou z nich cha­rakterizuje některá z těchto pěti barev: červená, žlutá, modrá, zelená a bílá. Zrak všech pokus­ných osob je třeba před experimentem ovlivňovat prizmatickými segmenty, tak jak to v Insbrucku činil v minulém století profe­sor Dr. Ivo Kohler (1915-1985), navazující na po­kusy ko­legy Dr. Ha­jose. S prizmatickými brýlemi či hranolovými soustavami však experimentoval již americký psycholog George Malcom Stratton (1865 -1957) ve Wundtově laboratoři v Lipsku, později pak v laboratoři na Ber­keley.

Při nošení Kohlerových prizmat, tedy prizmatických brýlí, pokusná osoba vidí všechny přímky pokřivené, úhly zkreslené a ostré kontury objektů překryté zářivými barvami, přičemž také do­chází k diplopii (dvojitému vidění). Navíc mohou velké předměty vy­konávat zdánlivé pohyby, když po­kusná osoba po­hne hlavou. Důsledkem je pak nejistota při pohybu v cizím prostředí a subjekt se tak musí učit vnímat prizmaty pozměněný svět při běžných činnostech jako je chůze, běh, nebo pohyb v přeplněných prostorách. Avšak po ně­kolika málo dnech se bizarní svět nosi­tele prizmatických brýlí normalizuje, zkreslení i zdvojení obrazu pomalu slábnou. Nakonec má zhruba po šesti dnech subjekt dojem již normálního, opticky stabil­ního okol­ního světa. Když pak prizmatické brýle odloží, jeví se mu okolní svět opět podivný. Přímky se ohýbají tentokrát na opačnou stranu a obrysy objektů se znovu rozplývají v zářivých barvách, což bývá lidově označo­váno za vidění aury. A právě tyto osoby, které se po odložení brýlí nacházejí ve stadiu dlouhodobého vidění barevných okrajů či aury na objek­tech, mohou podle některých badatelů ve žluté komoře vidět barvy, pro běžného pozorova­tele neviditelné. V případě našeho experimentu nejspíše nebude třeba zrak pokusných osob na prizmatické brýle adaptovat úplně, tedy po celý týden. Pi­lotní testy nám mohou uká­zat, po kolika hodinách se může zrak pokusných osob přizpů­sobit prizma­tům do té míry, že při běžném denním či umělém světle po sejmutí brýlí vidí po delší dobu kon­tury předmětů překryté barevnými okraji, tedy tzv. aurou či korónou, kterou se zdá být vnímání barev ve žluté komoře podmíněno.

A nyní o průběhu experimentu. Na chodbě, před vchodem do monochromaticky nasvícené žluté komory, nejprve vyzve experi­mentátor po­kusnou osobu, aby si sejmula prizmatické brýle a zadívala se ve světle stropních svítidel na několik předmětů, vystavených poblíž. Jestliže pokusná osoba vidí ostré kontury předmětů překryté zářivými barevnými okraji, což bývá označováno za vi­dění aury, může vejít spolu s experimentátorem do místnosti na­svícené sodíkovým svět­lem. Ve žluté komoře (kde je celý experiment nahráván jednoduchou webo­vou kamerou s mikrofonem) pak experimentátor pokusnou osobu vyzve, aby se zadívala na zde vystavovaných 5 předmětů.   

Experimentátor sám všechny zdejší předměty nevidí v barvách, tudíž v tuto chvíli neví, jaké barvy ve skutečnosti vystavované předměty mají (čer­vená, žlutá, modrá, zelená a bílá). Přinejmenším nezná alespoň pořadí jednotlivých barev ve smyslu experimentál­ního pravidla „dvakrát naslepo“. Pak experimentátor pokusnou osobu po­žádá, aby mu postupně hlásila barvu všech pěti zde vystavených předmětů (po celou dobu ex­perimentu jednotně, napří­klad z leva do prava). Neboť se dá očekávat, že pokusná osoba uvidí krabice v různých barvách, pro experimentátora v této chvíli neviditelných.

Asistent v sousední místnosti či učebně, kde díky technice vidí a slyší (případně díky mikrofonu je­nom slyší) vše, co se ve žluté komoře odehrává, do tiskopisů s kolonkami zapisuje každou z pokusných osob nahlašovaných barev jednotlivých krabic. Po splnění zadaného úkolu pokusná osoba spolu s experimentátorem opustí žlutou komoru. Přičemž bude tato osoba experimentáto­rem pře­vedena do jiné učebny či místnosti, určené pro pokusné osoby, které test již absol­vo­valy, aby tak nemohla další návštěvníky žluté komory ovlivňovat svými po­znatky. Takto se při pozorování vystavených pěti předmětů o pěti různých barvách v monochro­maticky nasvícené žluté komoře vystřídá postupně všech 10 pokusných osob, jejichž zrak byl před expe­rimentem ovlivňován prizmatickými brýlemi. Pak bude experiment vyhodnocen.     

Není až tak důležité, jaké barvy pokusné osoby na předmětech uvidí. Důle­žitější je, zda všechny osoby uvidí stejné barvy. Jestliže pokusné osoby uvidí to samé, tedy budou ve žluté komoře identifikovat ve stejném pořadí z leva do prava tytéž barvy vystavených předmětů, pak se tu rozhodně nejedná o žádné halucinace. Nýbrž o dosud exaktně neinterpretovanou zákonitost lid­ského vnímání (odrazu objektivní reality ve vědomí), respektive zrakové funkce, které nám všem za určitých podmínek umožňují uvidět barvy zdánlivě neexistující. 

Pokud zjistíme, že pokusné osoby sice nabarvené krabice ve žluté ko­moře viděly v pro nás nee­xistujících barvách, ale jejich vnímání jednotlivých barev se výrazně liší, tedy že jed­notli­vým kra­bicím přisuzují různé osoby různé barvy, můžeme v dalším, kontrolním experi­mentu ještě ově­řit vliv sugesce na pozorování barev. V kontrolním experimentu na chodbě před žlutou komorou jinou skupinu pokus­ných osob bude experimentátor ovlivňovat svými výroky v tom smyslu, že experimentátoři jsou přesvědčeni o tom, že všechny osoby, bez rozdílu věku a pohlaví, uvidí na krabicích úplně stejné barvy, a to v takovém pořadí, které se nejčas­těji obje­vovalo v prvním, zá­kladním experimentu. Pak všechny pokusné osoby zavede experi­mentátor do žluté komory. Zde pokusné osoby, jejichž zrak byl tak jako v základním experimentu, tedy stejným způsobem, ovlivňován priz­matickými brýlemi, vyzve k zaměření pozornosti na vystavené krabice. Načež postupně jednotlivé osoby ­požádá o pravdivý popis jimi subjektivně vní­maných barev na krabi­cích. Po ukončení experi­mentu budou výpovědi pokus­ných osob vyhodnoceny.   

 _______________________________________________________________________

 Poznámka pod čarou

Ještě k výhradám vědeckých fundamentalistů z řad fyziků. Není pravdivé jejich tvr­zení, že fyzika nezná barvy zdánlivě neexistující. Vždyť o takovýchto barvách nakonec ho­voří i věhlasný fyzik Richard Philips Feynman (1918-1988), laureát Nobelovy ceny za fyziku (rozvinul kvanto­vou elektrodynamiku spolu se Schwingerem a Tomonogou), ve svých přednáš­kách v ka­pitole 36., nazvané Mechanizmus vidění. Jedná se o kotouč, rozdělený na několik dílů jako na­porco­vaný dort, kde jednotlivé díly jsou střídavě bílé a černé. Když se kotouč roztočí, vidí na něm po­zorovatel barvy, které žádný z fyziků dosud nedokázal vysvětlit (Feynmanovy před­nášky z fy­ziky. Fragment, 2000).