Způsobují strašení duchové?

Strašení není jen pouhý výmysl, ale skutečně existuje. Ovšem co se pod pojmem „strašení“, v angličtině „haunting“, vlastně rozumí, to ví jen málo kdo. Ne každý se v této problematice protkané mýty a pověrami orientuje. A ne každý si je vědom toho, že v dnešním 21. století je i toto téma, jako ostatní témata ze života, nahlíženo z pozic vědeckého skepticismu.

Anomální jevy, pověrčivými lidmi označované za projevy duchů, nazývané ve sdělovacích prostředcích paranormální či nadpřirozené, podle vědeckých fundamentalistů vlastně ani neexistují. Po­kud by však opravdu neexistovaly, jak potom vysvětlit tolik dnes rozší­řenou víru v takovéto jevy a výpovědi svědků, kteří tvrdí, že měli s nimi přímou osobní zkuše­nost? Jedna ze dvou možných od­povědí předpokládá, že se ve skutečnosti jedná o události a zkušenosti, při kterých se lidé setká­vají s dosud exaktně neinterpretovanými přírodními jevy. V Anglii se od roku 1981 touto proble­ma­tikou zabývá Sdružení pro vědecké studium anomálních jevů (Association for the Scientific Study of Anomalous Phenomena), známé též pod zkratkou ASSAP.

Druhá odpověď pak předpokládá, že takovéto zkušenosti mohou být plně vysvětleny jako psycho­logické. To je také přístup, který zastává anomalistická psy­chologie, vysvětlující řadu zdánlivě nadpřirozených jevů. Ta bývá někdy laiky označována za moderní parapsychologii, což je hrubý omyl: na rozdíl od parapsychologie si totiž dává za úkol vysvětlit celou řadu zdánlivě nadpřiroze­ných či paranormálních zkušeností z čistě psychologického hlediska. Je za­měřena na pochopení mnoha bizarních lidských zkušeností, aniž by je a priori za paranormální považovala. Za zaklada­tele tohoto nového psychologického směru je označován prof. Chris C. French, BA, Ph.D., člen Britské psychologické společnosti a čelní před­stavitel vě­deckého skepti­cismu, který je profesorem psychologie na Goldsmiths College, University of London. Profesor French na svých přednáškách nejenže vy­světluje jak studium anomalistické psychologie může pomoci zdokonalit schopnosti kri­tického myšlení, ale také zpochybňuje "inte­lektuální snobství" některých jeho ko­legů psycho­logů. 

Pokud se někoho zeptáte, co si pod pojmem „strašení“ představuje, obyčejně za strašení označí všechno, co bývá spojováno s  duchy. Ale když se ho následně zeptáte, zda se mu někdy nějaký duch zjevil, tedy zda on sám snad nějakého ducha na vlastní oči viděl, nejspíš jen pokrčí rameny, nebo mávne rukou. Nebo začne vyprávět o dědečkovi, jak nějakého ducha kdysi kdesi zahlédl. Možná si také vzpomene na kamaráda, kterému někdo někdy vyprávěl o tom, jak ho zjevující se duch vylekal, nejčastěji však jenom vyjmenuje několik filmů, ve kterých se to duchy jen hemžilo. Tedy hledat svědky, kteří nějakého ducha opravdu sami na vlastní oči viděli, je jako hledat jehlu v kupce sena. To však neznamená, že se musíme strašení vyhýbat, že jde snad o téma nepat­řičné, o kterém se nesluší hovořit. 

Ale je možné definovat pojem strašení? Odpověď na tuhle otázku není zase až tak zřejmá, jak si někdo, kdo se danou problematikou nezabývá, může myslet. Žádný rozumný člověk nebude popí­rat, že k případům strašení dochází. Lidé nepochybně na určitých místech čas od času zažili po­divné, pro ně nepochopitelné dění, které si zvykli nazývat strašením. To ale neznamená, že za všechno můžou duchové. Zde je třeba si uvědomit, že lidé popisují údajné zjevení ducha jen výji­mečně. A co víc, chybí tu zprávy věrohodných svědků o tom, že zjevující se duch skutečně "dělá" jakoukoli z věcí, které jsou spojovány se strašením. Ducha ještě nikdo neviděl vypínat a za­pínat televizor nebo počítač, rozsvěcet a zhasínat lustr či lampu, klepat na stěny nebo na podlahu, bouchat na dveře, nebo postrkovat stoly a židle, skříně či jiný nábytek – tedy všechno to, co bývá zahrnováno pod fe­nomén zvaný poltergeist a označováno za strašení. To se jen obecně předpokládá, že duchové „dělají“ všechny tyto věci, se strašením spojené. Ve skutečnosti celá ta myšlenka, že duch je od­povědný za strašení, nebo že dokonce ke strašení bez existence duchů nemůže docházet, podle badatelů představuje mylný pohled, který není založen na důkazech, ale na populární kultuře: tedy přede­vším na nejrůznějších článcích z novin a zábavných časopisů, televizních seri­álech nebo na fil­mech. Při pohledu na důkazy pak to, čemu se říká zjevování duchů, může být jen jedním z mož­ných, neesenciálních jevů či epifenoménů, které se mohou objevovat v průběhu stra­šení. Krom toho se při vyšetřování případů strašení zjistilo, že drtivá většina zpráv o spatření duchů před­stavovala mylnou interpretaci nějakého známého jevu, nebo zkušeností na rozhraní bdění a spánku, při­čemž oba typy zážitků jsou ryze subjektivní.

Takže místo toho, než začínat ne­smyslnou debatu o tom, zda existují duchové, je lepší se při vý­zkumu zabývat tím, proč vlastně lidé podávají zprávy o tom, že někde straší. A samo strašení by se podle některých badatelů mělo pak definovat jako „soubor anomálních událostí či jevů, trvale hlášených v určitém místě nezávislými svědky, kdy alespoň některé z vyšetřovaných jevů nelze současnými vědeckými poznatky objas­nit“. I když i tato definice je svým způsobem sporná, neboť interpretace anomálních jevů není podmíněna ani tak znalostmi a vědomostmi vyšetřovatelů stra­šení, jako spíše nashromáždě­nými daty z řádného základního vědeckého výzkumu, který však v případě mnoha jevů a událostí označovaných za strašení nebyl (pro ignorování a odmítání jejich verifikace fundamentalisty) dosud zahájen.

Zde nelze než souhlasit s jedním ze čtenářů, který pod nickem Kojot na tomto blogu iDNES pod mým článkem, zabývajícím se fenoménem zvaným poltergeist, dne 6.4.2012 napsal: „Myslím, že vědci mají problém zabývat se něčím, pro co nemají žádný explanační rámec, ale to by šlo překonat, koneckonců se to v mi­nulosti i stalo a byly z toho vědecké revoluce. Za závažnější okolnost pokládám záležitost sociální - i ten nejzvídavější vědec je současně členem nějaké komunity, nežije ve vzduchoprázdnu, a je prokázáno, že zostuzení, ostrakizace a vyloučení jsou velmi silnými negativními motivátory. Tudíž se vědci prostě docela normálně bojí, že kdyby se něčím takovým vážně zabývali, stali by se ter­čem posměchu. To pokládám za nejdůležitější faktor ohledně nezájmu vědců o tyto fenomény.“

Jak naznačují nové studie z Velké Británie, víra v duchy v posledních letech neustále roste. Značně alarmující se ukázaly být výsledky studie, které v roce 2013 zveřejnila britská organizace ASSAP. Více než polovina (52 %) dotázaných uvedla, že věří v nadpřirozené jevy, což byl výrazný nárůst oproti předchozím dvěma srovnatelným studiím z let 2005 a 2009, které obě ukazovaly na úroveň kolem čtyřiceti procent. Přičemž také každý pátý účastník ankety uváděl nějakou vlastní zkušenost s tzv. paranormálním jevem. Z pohledu dosavadních výzkumů je zřejmé, že tu jde pře­devším o kul­turní vlivy. Čím více duchařských příběhů má daná kultura k dispozici, tím více lidí je schopno je považovat (tzv. heuristika dostupnosti) za pravdivé. Naproti tomu zájem o UFO ve Velké Británii klesá. Což je dáno mimo jiné i tím, že britské Ministerstvo obrany ne­dávno odtajnilo vlastní výzkum UFO, k čemuž podotýká, že za více než 50 let sledování neidentifikovaných létají­cích objektů nebyl nalezen žádný důkaz o existenci něčeho, co by mohlo představo­vat hrozbu pro Velkou Británii. Ve skutečnosti je podle britských odborníků snazší udržet víru v duchy než víru ve stroje mi­mozemšťanů, při­stávající na planetě Zemi. Neboť většina lidí bude znát někoho, komu věří a koho respektuje, kdo má s projevy údajných duchů (se strašením) nějaké zkušenosti. To ale neplatí pro UFO.

O projevech údajných duchů se od 50. let 19. století, kdy se Evropou začal šířit spiritismus, nepře­stalo v Anglii diskutovat. Dokonce ani za druhé světové války, kdy badatel Harry Price (v říjnu 1940) vydává jeho nejznámější publikaci The Most Haunted House in England, ve které informuje o důkladném vyšetřování fenoménu zvaného poltergeist na faře v Borley. Dnes se těmto tématům nevyhýbá ani televizní kanál Discovery Science, zabývající se popularizací vědy. Ovšem s duchy jsou dnes spojována především videa, volně přístupná na internetu. Neboť po­divné jevy a události, vyvolávající v lidech strach či údiv, si očitý svědek již nezapisuje do nějakého deníku, ale zpravidla je nahrává digitální kamerou, bez které se v dnešní době neobejde ani ten nejobyčejnější mobilní telefon, nemluvě o všelijakých smartphonech, iPodech a tabletech, umožňujících nahrávat videa s vysokým rozlišením. Samozřejmě se mezi tě­mito nahrávkami na YouTube objevují i hrané scénky, prohlašované za záběry strašení, které je pro laika těžké od autentických nahrávek ano­málních jevů odlišit. Díky nebývalému rozma­chu digitální technologie spojenému s poklesem cen si také může každá firma a každý živnostník již dovolit do svých skladů, kancelářských prostor, nebo prodejen umístit bezpečnostní kamery (CCTV), pořizující kontinuální záznam veškerého dění všude tam, kde se podivné jevy či úkazy, označované za strašení, rovněž objevují. 

Tak se v září 2014 na internetu objevil i videozáznam ze soudní budovy v New Delhi. Během uply­nulého roku v ní mělo docházet k řadě podivných událostí: právníkům se ztrácely knihy, ozývaly se tu záhadné zvuky, počítače a světla se jaksi samy od sebe zapínaly a vypínaly. Nakonec zaměst­nanci Karkardoomského okresního soudu (Karkar­dooma District Court) nabyli dojmu, že v soudní budově straší. A tak se výkonný výbor místní advo­kátní komory rozhodl do knihovny a několika kanceláří, kam se již nikdo ze zaměstnanců po setmění neodvážil, nainstalovat bezpečnostní ka­mery, aby zjistil, co se tu děje. „Bylo to nutné, protože jsme si mysleli, že někdo kradl knihy. Ale ať už kradl knihy nějaký zloděj, nebo něco z jiného světa, potřebovali jsme zjistit, jak k tomu dochází“ prohlásil Raman Sharma, tajemník Shahdar­ské advokátní komory, který zde pracuje od roku 1989 a který sám na vlastní oči vi­děl, jak se tu ve večerních hodinách samovolně pohybovaly různé ob­jekty, zrovna tak jako slyšel hlasité klepání, jehož původ se nepodařilo nikomu vypátrat. "Byl jsem plně při vědomí. Nejsem závislý na drogách, já jsem právník“, dodal k tomu Sharma. Podivné fyzi­kální jevy však nevyšetřoval tým fyziků, nýbrž jen „paranormální vyšetřo­vatelé“, kteří v noci z 31. srpna na 1. září 2014 osobně veškeré dění v místnostech sledovali. Tuto noc údajní duchové žád­nou knihu neukradli, nicméně se měla v místnostech objevovat podivná světla a skutečně tu dochá­zelo k samovolnému zapínání a vypínání počítačů. Při­čemž záhadné jevy měly být způso­beny „elektromagnetickým polem, které není v místnosti vidět pouhým okem“. Pro samovolně se pohybující objekty a podivné zvuky v této budově však „paranormální vyšetřovatelé“ zvědavým no­vinářům, ani vystrašeným právníkům, žádné rozumné vysvětlení neposkytli. 

Co je však podstatné, díky této indické kauze začaly být na internetu znovu diskutovány události, ke kterým došlo ve Velké Británii. Jednalo se o záběry bezpečnostních kamer, pořízené v severozápadní Anglii, konkrétně v nově rekonstruovaných interiérech administra­tivní budovy z městské památkové re­zervace v historickém jádru Manches­teru. V čas­ných ranních hodinách 1. listopadu 2012 bezpeč­nostní kamery (CCTV) zaznamenaly řetězec bi­zar­ních událostí v prázdných kancelářích, nacházejících se v budově Castlefield House na Liver­pool Road. V následných disku­sích se na YouTube a na nej­různějších webových stránkách obje­vovaly pod zveřejněnou nahráv­kou všelijaké výhrady, autentičnost záznamu zpochybňující. Nejčastěji se v diskusích pod videem objevovala reakce zhruba tohoto ražení: „Prezentované video je falešné, protože du­chové neexis­tují“. 

Těmto diskutérům jaksi unikala skutečnost, že jakákoliv autentická nahrávka představuje holý fakt, kdežto jejich zjednodušený výklad zaznamenaných jevů před­stavuje jen spekulativní inter­pretaci, která nemá s racionálním myšlením, tedy s opravdovou hypotézou, podloženou důkazy, prakticky nic společného. Videozáznam byl pořízen kamerovým systém zvaným Closed Circuit Television (CCTV). Jde o uzavřený televizní okruh, kdy se kamer využívá ke sledování prostor, k jejich zobra­zování na monitorech a archivaci pořízených záběrů na záznamovém médiu určeném pro uklá­dání dat, přičemž kamerový systém je možné doplnit o mikrofony. V tomto případě si i laik uvědo­muje, že citlivá elektronika vždy reaguje pouze na určité fyzikální podněty, že tedy nemůže reago­vat na nějaké nehmotné duše či duchy. Pak ovšem označení digitálními kamerami zaznamena­ných událostí za projev neviditelného ducha je ryze absurdní. Kupodivu s tímto označe­ním zazna­menaných událostí však nepřicházeli milovníci záhad, ale paradoxně ti, kdo zpochyb­ňovali auten­tičnost dané nahrávky.

Druhý nejčastější názor představoval reakci zhruba v tomto smyslu: „Prezentované záběry nejsou opravdové, pořídili je ve studiu filmaři“. Ovšem tento názor se objevoval jen do té doby, než novi­nářům firma Castlefield House Limited potvrdila, že kanceláře z inkriminovaného videa se „opravdu nacházejí v Castlefield House“, přičemž v případě zveřejněného videa jde o „sku­tečný záznam“. Jedná se o zrekonstruovanou městskou památku o šesti podlažích, která má více než 33.000 čtve­rečních stop kancelářských prostor. Rekonstrukce v tomto domě začala v roce 2000 a byla dokon­čena roku 2012, kdy se interiér budovy proměnil v kanceláře. Proto jsou také kancelářské prostory vy­baveny nejmodernějším bezpečnostním systémem, napojeným na místní policejní stanici. V nočních hodi­nách tak v uzamčených prostorách nejsou přítomny žádné osoby, neboť střežení prostor zajišťují výhradně technické a techno­logické prvky ochrany.

V souladu se zákonem o ochraně soukromých údajů, který reguluje využití kamer s uzavřeným okru­hem, je ve Velké Británii zakázáno pořizování audio záznamu spoje­ného s video záběry, který by narušoval soukromí osob. Jinak řečeno, obecně kamerové systémy s pev­nou instalací nesmí na pracovišti, nebo na veřejných mís­tech nahrávat současně video i audio. Existují však právní vý­jimky, jako záběry pro potřeby policejní stanice a jejich využití v soud­ních síních. A to je právě pří­pad monitoringu CCTV v kancelářských prostorách Castlefield House, kde se v nočních hodinách nepohybuje nikdo ze zaměstnanců firmy nebo ostrahy. A tak nás ne­může překvapit vyjádření ně­kolika odborníků, podle nichž záběry z tohoto kamerového systému musí být odolné proti falšování pro případná soudní jednání, tudíž by nebylo možné zá­běry upra­vovat. Navíc čidla na záběrech podle techniků evidentně nepracují ve stan­dardním re­žimu, což znamená, že je neovliv­nil pohyb zaměstnanců firmy či jiných osob, ale ovliv­nily je dosud blíže nespecifikované fyzikální vlivy (elektrická, magnetická, či elektromagnetická pole).

Samozřejmě nikdo, kdo neměl možnost sám posoudit původní, originální záznam zdejšího sys­tému CCTV, nemůže tvrdit, že inkriminované video představuje nezvratný důkaz. Ale na druhé straně se ani za tak dlouhou dobu, která od vzniku videa uplynula, žádnému týmu kvalifikovaných odborníků nepodařilo při rozboru videa dosud prokázat, že v případě nahrávky z Castlefield House nejde o reálné jevy, ale o pouhý podvod. Zrovna tak žádný ze zaměstnanců firmy, která inkrimino­vané kancelářské prostory užívá, za celou dobu nikomu nepotvrdil, že by se jednalo o pouhý žert zaměstnanců, nebo snad nějaký marketingový tah, který by se v případě podvodné nahrávky zdál být nejpravděpodobnější příčinou celé kauzy.                     

Zde inkriminované záběry z Castlefield House:

https://www.youtube.com/watch?v=IWV2PlojU0Q

Je pochopitelné, že záběry spontánně se pohybujících objektů (zde především židlí) budí u nein­formovaných diváků podezření, že nejde o skutečné přírodní jevy, nýbrž o podvod. Přičemž nej­větší podezření budí zá­běry z chodby, kde jako by někdo „lomcoval“ klikami dveří. Ale i na tyto zá­běry je možné případně nahlížet jako na skutečný, přírodní jev. Zde ovšem fyzika hovoří o pulsacích, které jsou projevem skoko­vých změn (pod pulsací se rozumí periodická změna fyzikální veličiny). Při­čemž periodické změny ně­kterých fyzikálních veličin mohou způsobovat i jiné, ještě neuvěřitelnější pulsace. Například kla­pání opakovaně se zdvihajícího záchodového prkénka, rychle se otevírajících a zavírajících dvířek pračky, ledničky, nebo kuchyňské linky. Zrovna tak může k pulsaci docházet i u velkých objektů, jakými jsou třeba skříně. Takovéto pulsy mohou laikům připomínat seismické otřesy, se kterými však tyto pozoro­vané anomální jevy prokazatelně nesouvisí: 

Spontánní pohyby skříně ze 4. října 2011:

http://www.youtube.com/watch?v=9PkAtBDHmVs&feature=related

Spontánní pohyby dvířek ze 22. října 2011:

http://www.youtube.com/watch?v=4HV30Imh_hU&feature=relmfu

V případě pohybů bez dotyku (action at a distance) se kromě formy pulsace můžeme setkat i se spontánní rotací, tedy roztočením předmětů (na podlaze či na desce stolu). Ovšem otáčet se mo­hou například i uzávěry na hrdlech nádob, což na první pohled vypadá, jako by se uzávěr nádoby pokoušel někdo neviditelný odšroubovat. Zrovna tak se mohou samovolně roztočit i závity vodovod­ních kohoutků a do umyvadla nebo do vany začne téct voda, aniž by někdo z obyvatel domu nebo bytu vodu pouštěl.

Rotace telefonu na dlažbě ze 7. dubna 2011:

https://www.youtube.com/watch?v=jPzo3HU7P0E

Samovolný pohyb uzávěru nádoby ze 24. října 2011:

https://www.youtube.com/watch?v=aDA1r3qT-HI

Záběry z 21. října 2011, kdy je kamerou zabíráno víko z větší blízkosti (v nádobách má chovatel ulo­žené krmení pro ptáky). V pozadí jsou slyšet zvuky, které provázejí další fyzikální jevy (mimo záběr), ke kterým dochází v této místnosti:  

https://www.youtube.com/watch?v=xi0J6d3u_vk

Rotace v jiném bytě, záznam z loňského roku:

https://www.youtube.com/watch?v=h2_RK_8G91k

Teprve po shlédnutí autentických záběrů pohybu bez dotyku dokážeme pochopit, proč vlastně in­teligentní a vzdělaní lidé, kteří se v 19. století setkávali s takovýmito jevy ve svých příbytcích, na­bývali (i když se řídili zdravým selským rozumem) mylného přesvědčení, že záhadný pohyb těchto forem měla na svědomí nějaká neviditelná entita. Vzhledem k faktu, že jevy nazývané pohyby bez dotyku (někdy též telekineze) z hlediska přírodních věd nedokázal nikdo objasnit, zmocnili se jejich výkladu v 19. století spiritisté. Ovšem ani v dnešním 21. století nenajdeme jediný tým vědců, který by tyto přírodní jevy exaktně interpretoval. Pak se také nemůžeme divit tomu, že víra v duchy v posledních letech nejen v Anglii, ale doslova po celém světě, neustále roste. 

Zásadní zvrat může přinést uznání existence výše zmiňovaných pohybů bez dotyku akademickou obcí, která je dosud v rámci svých tradic odmítala za objektivní realitu uznat. Neboť bez uznání existence těchto jevů se logicky žádný tým fyziků nevydá na místo jejich výskytu a nezahájí řádný základní výzkum: to, co neexistuje, nelze zkoumat. Na rozdíl od reprezentantů moderní vědy pro bezradné a mnohdy zoufalé lidi, kteří se s těmito tajemnými či pro ně strašidelnými jevy ve svých domácnostech setkávali a setkávají, v posledních desetiletích vyjadřují své pochopení křesťanské církve. S těmito jevy po více než dvě století měli a dosud mají osobní zkušenost kněží (mnohdy i v klášterech), projevující snahu takovýmto jevům na místě jejich výskytu čelit exorcismem. Do­konce i na webu křesťanských fundamentalistů, známých jako Pretoriáni (Ecclesia Praetoriane), najdeme tuto pasáž: „Můžeme tedy pozorovat houpání lustrů, vysazování dveří z pantů, padání nábytku a předmětů, rozbíjení předmětů, poletování předmětů vzduchem, spontánní vzplanutí a podobně. Je to jedna z kategorií světských Záhad, ke kterým se klamu sloužící Věda zatím nevy­jadřuje a nechává je plynout i když se prokazatelně dějí.“ 

Přes všechny výhrady k Pretoriánům mají nakonec pravdu v tom, že takovéto záhadné děje mů­žeme v lidských příbytcích pozorovat, neboť se skutečně dějí. Nám jde však o to je exaktně inter­pretovat. Ve skutečnosti fakt, že se o nich nejčastěji mluví jako o strašení, ještě neznamená, že se jimi věda zabývat nesmí nebo nemůže. Vždyť z historie vědy známe podobný případ: když se ukázalo, že kvantové čás­tice mohou být vzá­jemně pro­pojeny tak, že bez ohledu na vzdálenost mezi nimi vyka­zují při pozoro­vání tytéž vlast­nosti, na­zval Albert Einstein tento jev ”straši­delným působením na dálku”. A přece se moderní příro­dověda ne­pře­stala tímto fenoménem zabývat jen proto, že se o něm ho­vořilo jako o „strašidel­ném“ půso­bení, ale rakouský no­sitel Nobelovy ceny Erwin Schrödinger na­zval Ein­steinovo „stra­šení“ ná­sledně ”provázaností”, kterou prohlá­sil za zá­klad kvantové fyziky.     

O některých anomálních jevech více zde:

http://karelwagner.blog.idnes.cz/c/436931/Nejen-poltergeist.html 

Z komerčního hlediska se strašení v zahraničí věnuje především oblíbený americký televizní seriál Haunting, jehož první díl byl odvysílán 28. října 2005 na Discovery Channel. Tento seriál přináší výpovědi očitých svědků, občas doložené i autentickými fotografiemi nebo videozáznamy. Každá z epizod pojednává příběh jedné z rodin traumatizovaných strašidelnými jevy v jejich domech či bytech, ale i v komerčních prostorách. Příběhy zde vzpomínané se udály na nejrůznějších místech po celých Spojených státech, několik starších epizod bylo natáčeno též v Kanadě, Anglii, Irsku, ale i na Tchaj-wanu. Úvodní epizoda nejnovější, už sedmé série, měla v USA premiéru 1. srpna 2014.