Věda, nebo pseudověda ?

31. 03. 2015 9:09:09
Na rozdíl od takzvaného warpového pohonu, což je fiktivní technologie z televizních sci-fi seriálů, filmů a knih, představuje kvantový motor snahu o nový princip pohonu v kosmické technologii. Rakety s kvantovým motorem by měly startovat s větším zrychlením, dosahovat rychlosti až 1000 km / s (až 18 km / s při startu) a unést několikaná­sobně těžší náklad, než jaký dnes reaktivními motory vynášejí na oběžnou dráhu.

V ruském tisku se v souvislosti s novou koncepcí ruského kosmického programu (do roku 2020 má být na vesmírné programy vynaloženo 1,6 bilionu rublů) a s plánovaným přezbrojením ruské ar­mády (na modernizaci je určeno 22 bilionů rublů, z toho 20 % na rozpracování nových technolo­gií) znovu začíná hovořit o kvantovém motoru Vladimíra Leonova. Ten měl projít prvními úspěš­nými testy již v roce 2009. Leonovova technologie by měla být svým způsobem univerzální a lze ji do budoucna údajně využívat nejen při dobývání kosmu, ale i v letectví. A i když se o tom nemluví, měla by řešit i některá zadání ozbrojených sil. V červnu 2014 dle sdělení Leonova úspěšně pro­běhly další testy, kdy zařízení o hmotnosti 54 kg dosaho­valo tahu 500 kg při spotřebě 1 kW elek­trické energie. Zařízení se zrychlením 10 g za pomoci vodících kolejnic startuje svisle.

Více na stránkách KM.RU v rubrice Věda a technika:

http://www.km.ru/science-tech/2015/01/16/nauka-i-tekhnologii/753573-rossiya-uspeshno-ispytala-antigravitatsionnyi-dvi

Podle Leonova je třeba si přiznat, že v současné době reaktivní motory raket dosáhly svých tech­nických limitů. Raketa opatřená klasickými reaktivními motory o hmotnosti 100 tun je schopna dis­ponovat užitečným zatížením, které odpovídá 5% celkové hmotnosti rakety. Naproti tomu u nové generace raket o hmotnosti 100 tun by měl kvantový motor s reaktorem vážit pouhých 10 tun, tedy na užitečné zatížení připadá 90 tun. Ovšem i kvatovému motoru je třeba dodávat energii. A tak se Leonov, spolu s dalšími vědci, zajímá o kvanto­vé reaktory, kdy vynálezci využívají řady nejnověj­ších objevů a poznatků z bouřlivě se rozvíjející nanotechnologie. U nově navrhovaných řešení se pak lai­kům některá z nich mohou jevit jako ještě větší utopie, než uvažovaný kvantový motor. Na­příklad u často diskutovaného Ušerenkova reaktoru mate­riálem nahrazujícím klasické palivo jsou jemné částice oxidu křemičitého (písek). Kvantový reaktor má pracovat následovně: z uzavřeného zásobníku prostřed­nictvím dávko­vače putují nanočástice oxidu křemičitého (částice o rozměrech v řádu mik­ronů) do urychlovače, kde nabírají požadovanou rychlost. Urychlovač částic je umístěn v utěsněném plášti kvůli zajištění potřebné úrovně podtlaku. Následně urychlené částice za­sáhnou palivový element při ultrahlubokém proniknutí, v angličtině nazývaném superdeep penetration (SDP), při kterém vzniká teplo. Tedy takovýto model je založen na popisu interakce rázové vlny mezi pronikajícími částicemi a cílovým materiálem. Zde vznikající tepelná energie se má odvádět přes tepelný výměník, který jako pracovní mé­dium může využívat jakékoliv kapaliny vhodné pro přenos tepla, tedy i vody, měnící se v reaktoru na páru. Pára je následně vedena do turbíny, která otáčí rotorem gene­rá­toru. Lidově řečeno, takovýto reaktor by pak vlastně elektrickou energii vyrá­běl z písku.

Zde schéma kvantového reaktoru pro výrobu tepelné energie na principu Ušerenkova efektu:

Několik ruských vědců, zabývajících se kvantovými reaktory, se také zajímá o tepelnou kavitaci. Analýza literatury a patentových zdrojů ukazuje, že se výzkumem tepelné kavitace, kterou lze apli­kovat na jednoduché kvantové reaktory, ve 20. století prakticky žádné vědecké týmy nezabývaly. Až do nedávné doby se touto problematikou zabývali jen vynálezci, kteří si záhy uvědomili dů­sledky neznalosti povahy jevu a jeho nestability. U nás byla například v 70. letech minulého století na Technické univerzitě v Liberci vybudována Laboratoř kavitace, kde byl výzkum orientován zejména do oblasti kavitačních procesů. Ovšem výzkum a výuka v oboru byly postupně omezo­vány, katedra personálně oslabena a laboratoře zlikvidovány. Kavitačními procesy se zde začala znovu zabývat až Laboratoř počítačové dynamiky tekutin (CFD). A pokud jde o sovětské Rusko, tam byla tepelná kavitace označována za stejnou pseudovědu, jakou měla být i kyberne­tika.

Laik si obyčejně neuvědomuje, že na principu kavitace vlastně fungují i dnes běžně prodávané ul­trazvukové čističky, prvně konstruované již v dobách, kdy kavitační procesy nebyly ještě plně ob­jasněny. Jedná se v podstatě o kovovou nádrž z nerezové oceli, která má na dně, případně na bo­cích upev­něny piezo-keramické prvky. Ty cyklicky mění svoji velikost po vybuzení elektrickým im­pulzem. Tím jak mění svoji velikost, způsobují nepatrné vychýlení dna, nebo boční části nádrže, což způ­sobí kompresní vlnu kapaliny v nádrži. Kapalina ve vaně, lidově řečeno, se tak střídavě zhušťuje a zase rozpínaná. Při rozpínání kapaliny dochází ke vzniku mikro­skopických bublin, které se ná­sledně zhroutí v efektu subminiaturní imploze (pod implozí se rozumí opak exploze, tedy zhroucení způsobené podtlakem, nebo prudké vyrovnání tlaků směrem dovnitř), při které se uvolní proud plazmy, jenž působí na jakýkoliv předmět v nádrži umístěný. Tak jsou zde ve velmi rychlém sledu vytvářeny miliony okem nepostřehnutelných bublinek, které implo­dují i na povrchu čištěných před­mětů, čímž z nich odstraňují mastnotu a špínu. Ultrazvukové čiš­tění je považováno za vhodné pro naprostou většinu materiálů. Účinky miliónů implozí za sekundu jsou poměrně silné, přitom je však čistící proces bezpečný, neboť energie je lokalizována na mikroskopické úrovni. Frekvence domácích ultrazvukových čističek leží obvykle mezi 35 a 45 kHz. Zatímco frekvence určuje rychlost vibrací, výkon určuje intenzitu kavitace a tím i intenzitu čištění.

Podle ruských konstruktérů teprve vědecké poznatky z posledních let vedou v případě tepelné ka­vitace ke vzniku odborných studií, které by mohly vyústit v nové koncepce kvantových reaktorů, přičemž se nejčastěji hovoří o fyzice nelineárních jevů. Nelineární jevy můžeme pozorovat v kapalině na otá­čejícím se kole při rychlosti zhruba 3000 otáček za minutu, kdy se na povrchu rotují­cích lopatek začínají ob­jevovat kavi­tační bublinky. Efekt kavitace je pak podle současných představ způsobován me­chanismy od­lišnými od těch, které byly uvažovány dříve. Od určitého kri­tického bodu nelineární oblasti dochází k významnému nárůstu tepelné energie, z hlediska newto­novské fyziky neodpovídajícímu vynalo­žené mechanické práci, přičemž kolaps vznikajícího zde velkého počtu kavitačních bublin vytváří speci­fický zvuk (akustické pole) v ultrazvukovém spektru.

V neděli 17. prosince 1995 diváci ve Velké Británii poprvé shlédli šedesátiminutový televizní doku­ment, který uváděl Arthur C. Clarke, v té době jeden z nejuznávanějších po­pulari­zátorů vědy. Nej­širší veřej­nosti zde bylo prvně představeno revoluční zařízení zvané „hyd­ro­sonické vodní čerpa­dlo“, které ve Spojených státech od roku 1991 vyráběl konstruktér Jim Gri­ggs. Zařízení využívalo kavitace k ohřevu vody a přesto, že bylo plně funkční (za pouhých ně­kolik sekund vyrábělo páru, jak vidno v úvodní části dokumentu), byla jím ohřívána užitková voda a úspěšně vytápěna celá bu­dova místní hasič­ské sta­nice, Frank Close (pro­fesor fyziky na Oxfordské univer­zitě, jenž také za­stával ve­doucí pozici v CERNu a za svůj příspěvek k popularizaci moderní fy­ziky zís­kal Kelvinovu medaili) ujišťo­val v dokumentu di­váky, že pokud by v tomto zařízení bylo pro­duko­váno více ener­gie, než mu bylo ve formě elektric­kého proudu dodáváno ze sítě, zname­nalo by to zavrhnout 300 let ověřovaný zá­kon o za­cho­vání energie. Tedy lidově řečeno, zařízení Jima Gri­ggse, tak jak bylo v dokumentu prezento­váno, nemohlo podle britského fyzika fungovat a bylo v rozporu se známými fyzikálními zá­kony. Řada vědců tehdy ve sdělovacích prostředcích jeho prohlášení podpo­řila s tím, že v případě televizní prezen­tace „hydrosonického vodního čerpadla“ nešlo o žád­nou po­pularizaci vědy, ale o propagaci pseudovědeckých nesmyslů.

Zde zmíněný filmový dokument, v jehož úvodu hovoří A. C. Clarke:

https://www.youtube.com/watch?v=DjGSXKSLpfY

V té době se o podobná zařízení mělo pokoušet, nezávisle na amerických konstruktérech, i několik ruských entuziastů, na které v Rusku navazují dnešní propagátoři tepelné kavitace. Ze všech kon­struktérů, které negativní postoj vě­decké obce od jejich práce neodradil, nakonec největší úspěch slavil Jim Gri­ggs, majitel americké firmy Hydro Dynamics, jež nepřestala od roku 1991 vyvíjet za­řízení využíva­jící řízené kavitace. Z původních zařízení určených k ohřevu vody a vytápění budov se nakonec Griggsovi a jeho týmu podařilo vy­vinout patentovanou technologii pro průmyslové zpracování teku­tin, nazývanou ShockWave Power Reactor (SPR).

Zde současná technologie americké firmy Hydro Dynamics:

http://www.hydrodynamics.com/cavitation-technology/

Při obecně u nás rozšířeném historickém nihilismu je pomalu ale jistě zapomínán fakt, že se ter­mojadernou fúzí jako jeden z prvních vědců zabýval a spolu s Igorem Tammem v 50. letech minu­lého století s první koncepcí tokamaku přišel přední ruský fyzik (pozdější disident a obránce lid­ských práv, držitel Nobelovy ceny míru) Andrej Dmitrijevič Sacharov. Ten také ve své teoretické práci předpověděl fenomén mionové katalýzy jako procesu, který umožňuje uskutečnit jadernou fúzi při teplotách výrazně nižších než jsou teploty potřebné pro termonukleární fúzi, tedy i při po­kojové teplotě (v současné době je energetická náročnost produkce mionů větší, než množství energie, které jsou vědci schopni za pomoci mionů uvolnit). Jelikož se jedná o fúzní reakci, která se obejde bez vysoké teploty, byla svého času označována za studenou fúzi. Nicméně termín „studená fúze“ je dnes vyhražen jiné, dosud exaktně neinterpretované reakci, v angličtině dříve na­zývané cold nuclear fusion (CNF), dnes vět­šinou jen cold fusion (CF). Neboť pod jadernou fúzí se rozumí jaderná reakce, při které se spoje­ním jader lehkých prvků vytvoří nové, těžší jádro, přičemž základním problémem při syntéze dvou atomových jader je jejich vzájemné odpuzování, vyvolané kladným nábojem obou jader. A právě tento základní problém se nejrůznějším vynálezcům, zabý­vajícím se studenou fúzí, při interpretaci jimi pozorovaných jevů (původně označovaných za ter­mojadernou fúzi) dosud nepodařilo vysvětlit.

Zájem o studenou fúzi vyvolala v březnu roku 1989 zpráva, podle níž vědci Stanley Pons a Martin Fleischmann z Univerzity v Utahu při experimentech s elektrolýzou těžké vody změřili přebytek tepla, který bylo podle badatelů možné vysvětlit pouze jaderným procesem (i u nás tehdy experti diskutovali v tele­vizi o tom, co by to znamenalo pro lidstvo, kdyby se výsledky pokusů potvrdily). Dr. Martin Fleischmann se narodil roku 1927 v Karlových Varech, odkud se v jedenácti letech s rodinou přestěhoval do Velké Británie, což není pro nás bez zajímavosti. Snahy zopakovat tento experiment vedly k rozporuplným výsledkům. Úspěch ohlásilo postupně ně­kolik týmů, kterým se mělo podařit detekovat neutrony vznikající při jaderné reakci na elektrodě. Nicméně efekt byl tak slabý, že se jej několika dalším špičkovým týmům nepodařilo zopako­vat a studená fúze postupně upadla v zapomnění. Několik zpráv o experimentálním potvrzení bylo od­voláno, ná­sledně byli Pons a Fleischmann kritizováni za úpravu získaných výsledků tak, aby do­ka­zovaly emisi gama záření, které je typické pro jadernou fúzi. Studenou fúzi se sice mělo občas na dalších vědeckých pracovištích podařit vyvolat silným ultrazvukem ve vodě, nebo na hrotu piezoe­lektrické či pyroelektrické elek­trody, ale o nějaké vyšší účinnosti si mohli badatelé nechat je­nom zdát. Jak se však postupně uká­zalo, celá řada jevů, označovaných za studenou fúzi, má s klasickou termojadernou fúzí, provázenou vznikem zá­ření gama, pravděpodobně jen málo spo­lečného: při studené fúzi nejenže vždy nedochází k uvolňování velkého množství energie, ale v posledních letech při některých procesech označovaných za studenou fúzi nebyly naměřeny vý­znamné hodnoty ionizujícího záření. V této souvislosti doporučuji všem čtenářům, kteří se o tuto problema­tiku dosud nezajímali a chybí jim základní informace, shlédnout na YouTube u nás dosud málo známý filmový do­ku­ment s českými titulky, který pro laiky přístupnou formou po­jednává histo­rii studené fúze. Nechybí zde vyjádření celé řady uznávaných vědců. Ke studené fúzi se v tomto dokumentu jednoznačně vyjádřil i Ar­thur C. Clarke. Zde uvádím odkaz:

https://www.youtube.com/watch?v=7kqMn9CxUCs

Do čela ruských výzkumníků zabývajících se studenou fúzí se postavil u nás málo známý Jurij Ni­kolajevič Bazhutov z Ruské akademie věd (moskevský institut Izmiran), autor modelu erzio­nové (hadronové) katalýzy, v angličtině Model of the Erzion Catalysis (MEC), která má, mimo jiné, údajně objasnit efekt dnes často diskutovaného zařízení E-Cat, jež sestavil italský vynálezce An­drea Rossi. Proti výzkumu v oblasti studené fúze se však v Rusku postavila Komise pro boj s pseudovědou a padě­láním vědeckého výzkumu, založená v roce 1998 z iniciativy aka­demika Vita­lije Ginzburga, která působí pod záštitou prezidia Ruské akademie věd (RAV). Komise dává dopo­ručení prezidiu RAV v případě sporných vědeckých otázek, vystupuje na veřejnosti s kritikou pseudovědy a od listo­padu 2006 vydává kritický zpravodaj Obrana vědy. Kromě studené fúze a antigravitace se pod palbou kritiky této komise ocitla svého času i technologie grafenu a tepelná kavi­tace, ale i řada dal­ších slibných oblastí základního výzkumu. I když ruští experti opakovaně va­ro­vali před omezová­ním vědeckého výzkumu, byl po zásahu této komise prezidiem RAV vyvíjen tlak na Rospatent, který nakonec přestal udělovat ruské patenty v oblasti studené fúze, podobně jako neuděluje pa­tenty na perpetuum mobile.

Jeden z předních ruských teoretických fyziků, profesor F. A. Garejev (Spojený ústav jaderných vý­zkumů v Dubně), zabývající se studenou fúzí, byl pro svůj nežádoucí výzkum z ústavu propuštěn. V nemilost nadřízených pro výzkum v oblasti studené fúze upadl i profesor L. Uruckojev. Přesto jsou v posledních letech navzdory zákazům a nej­různějším omezením pod ve­dením Jurie Bažu­tova v Rusku pravidelně pořádány "konference o studené fúzi." V novém hnutí se angažují akade­mici Děrjagin, Baraboškin, Kolotyrkin, Kazarinov a mnoho dalších vědců. Rozhod­nutí Ko­mise pro boj s pseudovědou také ignoroval akademik Robert Nigmatulin, který stále pokra­čuje ve svém vý­zkumu. Spolu s americkými vědci již získal pozi­tivní výsledky v režimu kavitace, zveřej­něné v prestižním časopise Science. Ovšem o největší rozruch se v minulém roce postaral profesor Ale­xander G. Parchomov (Lomonosova státní univerzita v Moskvě), žák a spolupracovník výše vzpo­mínaného fyzika Andreje Sacharova. Experimen­to­val totiž s krátkou, uzavřenou tru­bicí, která ob­sahovala zhruba jeden gram bílého práš­kového paliva Li­AlH4 smíchaného s deseti gramy práš­ko­vého niklu. Tepelná energie na vý­stupu neodpovídá množství elektrické energie, dodá­vané do systému, při­čemž COP = 2,58. Pod zkratkou COP se rozumí Coefficient of Perfor­mance (česky koeficient vý­konu či účinnosti) jenž udává, kolikrát topný výkon zařízení převyšuje elektrickou energii, vydanou na tento výkon (po­dobně je tomu například u výkonu tepelných čerpa­del). Zde původní zdroj:

http://www.unconv-science.org/pdf/7/parkhomov-ru.pdf

Všechny nové vědecké objevy musí být konzistentní a musí být reprodukovatelné. Pokud experi­menty nejsou příliš komplikované, lze fyzikální objev potvrdit nebo vyvrátit během několika měsíců. Zařízení profesora Parchomova není utajováno, není žádnými podivnými skříňkami ka­muflováno a s největší pravděpodobností není ani patentováno. Tedy pokud by opravdu platilo, že vědci ve všech státech světa mají zájem o poznávání a pochopení přírodních zá­konů, mělo by v dohledné době dojít k potvrzení Parchomovových výsledků při nezávislém zopakování jeho po­kusu v některé zahranič­ní laboratoři. Jde ovšem o to, zda některý ze špičkových vědeckých týmů dnes, kdy je studená fúze označována za pseudovědu, o něco tako­vého vůbec bude stát.

Tohoku University se nachází ve městě Sendai a je považována za jednu z nejprestižnějších uni­verzit v Japonsku. V minulých dnech zde byla otevřena labotař čisté energie CERL (Clean Energy Research Lab), která se bude zabývat výhradně čistou a bezpečnou energií. Tato nová výzkumná divize se bude věnovat i praktickým aplikacím nízkoenergetické nukleární reakce LENR (Low Energy Nuclear Reaction), jedné z forem studené fúze. Jde o vůbec první oficiální výzkumnou di­vizi zabývající se aplikací studené fúze v Japonsku. První praktické výsledky mají být uvedeny na trh do roku 2020, tedy do zahájení olympijských her v Tokiu.

https://www.youtube.com/watch?v=e1b5UR-9wQo#t=50

Autor: Karel Wágner | úterý 31.3.2015 9:09 | karma článku: 23.42 | přečteno: 1846x

Další články blogera

Karel Wágner

Záhady z České televize

Povinnost platit televizní poplatek mají u nás všechny domácnosti i firmy vlastnící televizní přijímač.

14.3.2024 v 9:09 | Karma článku: 27.90 | Přečteno: 967 | Diskuse

Karel Wágner

Sabotáž výroby elektromobilů

V úterý 5. března ráno žhářský útok na stožár s elektrickým vedením ochromil továrnu automobilky Tesla v Grünheide.

11.3.2024 v 9:09 | Karma článku: 18.38 | Přečteno: 524 | Diskuse

Karel Wágner

Jak předcházet jaderné havárii

„Pouze budoucnost může rozhodnout, zda jsme vybrali právě tu jedinou správnou cestu a nalezli to nejlepší řešení našich problémů.“ Albert Einstein.

7.3.2024 v 9:09 | Karma článku: 12.28 | Přečteno: 249 | Diskuse

Karel Wágner

Jak chudí platí na bohaté

Zelená dohoda pro Evropu, jinak též Green Deal, jako soubor politických iniciativ, má podporovat přeměnu EU na spravedlivou a prosperující společnost.

29.2.2024 v 9:09 | Karma článku: 31.23 | Přečteno: 937 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (3) - přírodní červená

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními nebo umělými barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? (délka blogu 3 min.)

28.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 8.79 | Přečteno: 86 | Diskuse

Zdenek Slanina

Problém co začal už Arrhenius: Kysličník uhličitý a doba ledová - a teď i sopečné aktivity

Už S. Arrhenius řešil vztah obsahu CO2 v atmosféře i k době ledové. Tehdy hlavně ukázal, že jeho navyšování v atmosféře povede k nárůstu její teploty. Nyní výzkumy z univerzity v Sydney ukazují na roli sopek v nástupu ochlazování.

26.3.2024 v 5:22 | Karma článku: 23.31 | Přečteno: 505 |

Martin Tuma

Berte Viagru, dokud si na to vzpomenete

Rozsáhlá studie odhalila významné snížení výskytu Alzheimerovi nemoci u pravidelkných uživatelů Viagry

25.3.2024 v 14:17 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 303 | Diskuse

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (2) - průmyslová žlutá

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními nebo umělými barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? (délka blogu 3 min.)

25.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 14.14 | Přečteno: 185 | Diskuse

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (1) - přírodní žlutá

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? První díl seriálu o barvách.

21.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 18.09 | Přečteno: 287 | Diskuse
Počet článků 386 Celková karma 24.64 Průměrná čtenost 2424
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...