Této problematice se od roku 1993 věnuje francouzský vědec Jean-Paul Biberian, který 40 let působil jako profesor fyziky na Aix-Marseille University. Jako obhájce biologické transmutace v několika svých populárních článcích o Kervranových poznatcích píše i toto: „Uvnitř vejce, ze kterého se vylíhne kuře, najdeme pod skořápkou bílek a žloutek, které obsahují kromě draslíku a sodíku (a několika stopových prvků) i fosfor a vápník, potřebné pro tvorbu kostry obratlovců. Ale vápníku je v bílku a žloutku málo na to, aby kuře při jeho narození mělo třikrát více vápníku, než kolik se ho ve žloutku a bílku nachází. Když se pak snažili výzkumníci vysvětlit disproporci mezi vápníkem v organismu narozeného kuřete a vápníkem ve vejci tím, že došlo k převodu tohoto prvku ze skořápky do kostry vyvíjejícího se ptačího embrya, nebyli schopni to dokázat.“
Jde o zajímavé téma s celou řadou podivných souvislostí, nad kterým se můžeme trochu zamyslet. Vždyť nakonec kuřata všichni známe a dozvědět se o nich něco nového nebude na škodu. A pokud má platit ono staré dobré „důvěřuj, ale prověřuj“, mohli bychom se také pokusit, alespoň v obecné rovině, některá z výše uvedených tvrzení prověřit. Nemusíme kvůli tomu hned studovat chemii na vysoké škole: naši nejrůznější odborníci, od biologů a zoologů až po veterináře a lékaře, o vápníku ve vejcích a kuřatech již publikovali celou řadu článků, navíc jsou po webech roztroušeny i diplomové a bakalářské práce, ve kterých se o vápníku ve slepičím vejci a v kuřatech hovoří. Jinak řečeno, s rozvojem internetu se povaha rešeršní práce výrazně změnila a každý zájemce o potřebné informace si je pomocí počítačových vyhledávačů a online databází dokáže dnes vyhledat.
Začněme tím, že průměrná váha násadového vejce se pohybuje kolem 60 g (označováno jako hmotnostní skupina M). Přičemž největší podíl hmotnosti vejce zaujímá bílek (58 %), dále žloutek (31 %) a nejméně skořápka (11 %). Za průměrnou hmotnost vaječné skořápky se pak udává 6 gramů. A pokud nás zajímá vápník, pak ve skořápce najdeme uhličitan vápenatý (89–97 %) a fosforečnan vápenatý (0,5-5 %). Tudíž ve skořápce slepičího vejce najdeme necelých 6 gramů vápníku ve formě sloučenin. Což také odpovídá jiné zmínce z odborné literatury, že skořápka představuje pevný obal vaječného obsahu, tvořený z 95 % uhličitanem vápenatým CaCO3, který by tak měl vážit 5,7 g. Jenže kuřecí embryo se nevyvíjí ze skořápky, ale ze žloutku a bílku, které oproti skořápce vápníku obsahují mizivé množství. Jestliže celé vejce, včetně skořápky, jak je nejčastěji uváděno, obsahuje 10,9 % minerálních látek, pak samotný žloutek jich obsahuje jen 1,1 % a bílek jen 0,6 %. Tedy žloutek s bílkem obsahují 1,7 % minerálních látek (převažovat by měl vápník) z celkové hmotnosti vejce, což činí zhruba 0,6 gramu.
Váha kuřete po vyklubání, v první den jeho života, by měla činit 36 – 43 gramů, tedy nejčastěji uváděných 40 gramů. Žloutek s bílkem (89 % hmotnosti vejce) sice vážily zhruba 50 gramů, čímž by nám mělo u kuřete chybět malé množství organické hmoty. Jenže ta se spotřebovává v různých procesech látkové přeměny, nutné pro jeho vývoj a tvorbu tepla (během inkubace dojde ke spotřebování přibližně 24 kalorií na vývoj a růst embrya), navíc se během inkubace z vejce odpařuje voda. V novějších tabulkách se uvádí: hmotnost čerstvého vejce 60,00 g, ztráty hmotnosti během inkubace 7,27 g, hmotnost kuřete při vylíhnutí 44,74 g, hmotnost skořápky včetně rezidua po líhnutí 6,92 g. Nakonec je obecně známo, že čtyřiadvacet hodin od vyklubání se kuřatům nepodává krmivo, protože kuře ještě využívá živin čerpaných ze žloutkového vaku, čehož se využívá při transportu kuřat z líhní. Proto také první den po vylíhnutí, než začne přijímat potravu, kuře ztrácí část své hmotnosti (až 1 g za hodinu). Jestliže však žloutek s bílkem podle orientačních výpočtů obsahovaly téměř 0,6 gramu vápníku a „novodobý alchymista“ Kervran uvádí, že oproti tomu organismus jednodenního kuřete obsahuje 3 x více vápníku, říká pak, že v kuřeti může být obsaženo až 1,8 gramu vápníku. Když si uvědomíme, jaký podíl na celkové hmotnosti jednodenního kuřete mají veškeré jeho kostní tkáně, obsahující (kromě fosforu) především vápník, pak se zdá být tento údaj při uváděné hmotnosti jednodenního kuřete věrohodný.
Ačkoli se z odborných článků dozvídáme, že jednodenní kuře obsahuje například 0,35 – 0,40 mg zinku, nikde se mi nepodařilo nalézt přesný, jednoznačně určený obsah vápníku v jeho těle. Obsah vápníku v celém organismu jednodenních kuřat měl v 80. letech minulého století stanovit Georgievjskij, jehož cituje celá řada našich autorů. Od nich se tak dozvídáme, že vápníku je 1770 mg/100g v sušině. Sušina představuje procentuálně kvantifikovaný zbytek hmotnosti po odpařování, kdy rozdíl hmotnosti před a po vysušení udává obsah vody (hodnoty jsou přibližné: vodu nevysušíme beze zbytku, protože vázaná voda v sušině zůstává). Sušinu lze buď použít k analýze organických sloučenin, nebo ji spálit a získat tak popelovinu, která obvykle tvoří 4 – 5 % sušiny a je možné v ní dále určovat množství různých minerálních látek.
Lidově řečeno, jestliže chceme získat z mrtvého kuřete sušinu, musíme z něho odpařit veškerou vodu. Jenže nikde není uvedeno, kolik té vody vlastně jednodenní kuře obsahuje, kolik že bylo sušiny získáno z kuřete, vážícího 40 gramů. Ale s tím si nakonec při našich orientačních výpočtech můžeme poradit. Je totiž obecně známo, že voda je nejzákladnější a nejrozšířenější sloučeninou obsaženou v těle obratlovců, kde její průměrný obsah činí 60–70 %. Její obsah závisí na prostředí, ve kterém organismus žije, na druhu organismu, i na jeho stáří (čím je starší, tím méně vody obsahuje). Pokud pro orientační výpočet budeme předpokládat, že organismus právě narozeného kuřete obsahuje zhruba 70 % vody, pak by sušina z kuřete měla vážit pouhých 30 % z celkové hmotnosti 40 gramů, což činí 12 gramů (přesnější výpočet bude zřejmě o něco nižší). A tedy podle výpočtů, které uvádí Georgievjskij, by tato sušina měla obsahovat, při tradovaném údaji 1770 mg/100g, pouhých 212,4 miligramů, tedy 0,21 gramu vápníku.
S podobným výpočtem přicházeli badatelé již na počátku 20. století. Zde pro ilustraci ukázka z článku, publikovaného v roce 1918: „Harcourt a Fulmer vyšetřovali, jak mnoho vápníku a kyseliny fosforečné je obsaženo ve vejcích různých plemen slepičích a jak mnoho jich vnímá zárodek. Oba učenci vyšetřili, že obsahovalo-li kuře 0.16 g vápna, nemohlo žíti a že při 0.21 g vápna jevila se u kuřete zvláštní životní síla. Vápenný obsah přirozeně vylíhnutých kuřat byl vždy o něco vyšší než takový obsah kuřat pomocí líhně vylíhnutých.“ K tomuto návratu do historie vědy je třeba podotknout, že podle obecně platných poznatků kosti ptáků, na rozdíl od kostí savců, obsahují vyšší procento sloučenin vápníku, takže jsou tvrdší, ale i křehčí, přičemž hmotnost kostry ptáků tvoří zhruba jednu desetinu celkové hmotnosti ptáka. Pokud tento údaj bude při našich orientačních výpočtech platit i pro jednodenní kuře, pak by jeho kostra měla vážit zhruba 4 gramy. Pak ovšem Kervranova informace, že organismus jednodenního kuřete obsahuje 3 x tolik vápníku, než kolik obsahoval žloutek s bílkem (ty obsahují 0,6 gramu minerálních látek) připadá laikům více reálná, než pouhých 0,21 gramu vápníku podle výpočtů, ke kterým měli dospět na začátku minulého století Harcourt s Fulmerem a v 80. letech Georgievjskij.
Pokud jde pak o samotný proces „odčerpávání“ uhličitanu a fosforečnanu vápenatého ze skořápky, ten by se měl projevit při analýzách skořápek zbylých po vylíhnutí kuřat. Jenže o analýzách, při kterých je porovnáván obsah vápníku ve skořápce snášeného vejce s obsahem vápníku ve skořápce zbylé po vyklubání kuřete, se v odborných článcích jaksi nehovoří (mohu se mýlit, ale do této chvíle jsem se odborného článku na toto konkrétní téma nedopátral). Pokud jde pak o články různých chovatelů, tam se obyčejně říká, že potřebný vápník a fosfor embryu dodává chorioalantois (spojené zárodečné obaly) ze skořápky, při čerpání minerálních látek embryem se údajně ztenčující o třetinu, takže je pak „velmi křehká a snadno se drtí“. Pokud však nahlédneme do některé z tabulek ve vědeckých studiích, pak zjistíme, že při hmotnosti násadového vejce 60 g zbylá skořápka a na ní ulpívající rezidua po vylíhnutí měla hmotnost 6,92 g. A pokud podíl skořápky na hmotnosti násadového vejce před inkubací opravdu představuje 11 %, což podle našich výpočtů činí 6,6 g, pak se skořápka po vyklubání kuřete vůbec nezdá se být lehčí o nějaké embryem „odčerpané“ sloučeniny vápníku. Naopak se zdá být o 0,32 gramu těžší (zřejmě o rezidua po líhnutí, ulpívající na vnitřní straně prázdné skořápky).
Při „čerpání“ vápníku ze skořápky, k čemuž by podle laických představ některých chovatelů mělo docházet díky chemickým vlastnostem vody, musí embryo překonávat dvě bariéry. Neboť pod skořápkou se nacházejí (na což laik obyčejně zapomíná) dvě podskořápkové blány: vnitřní o tloušťce 15 μm, vnější o tloušťce 45 μm. Ty nejenže svou pružností vyrovnávají křehkost skořápky, ale navíc i chrání vaječný obsah. Přesto jsou podskořápkové blány překonávány při odpařování vody, skořápka a podskořápečné blány také umožňují odvádění oxidu uhličitého, který je zplodinou látkové přeměny za současného výdeje tepla. Během inkubace se z vejce podle současných poznatků odpaří zhruba 400 – 450 mg vody denně. Množství odpařené vody závisí především na charakteru pórů ve skořápce, přičemž se hovoří o konduktanci vodních par. Rozdíl v tlaku vodních par z vnitřní a vnější strany skořápky by měl vytvářet gradient, který reguluje tok vodních par z vejce. To ovšem znamená, že voda v plynném skupenství skořápkou, která obsahuje velké množství vápníku, sice poměrně často prochází, jenže směřuje do okolního prostředí. Tento proces tedy nemůže stát za nějakým „čerpáním vápníku ze skořápky“. Navíc je uhličitan vápenatý prakticky nerozpustný ve vodě.
S vývojem kuřete je to pak trochu složitější. Embryo kuřete se ve vejci vyvíjí v plodových obalech, které zajišťují jeho ochranu i výživu. Konkrétně se čtvrtý den inkubace zvětšuje alantoidní vak a začíná přirůstat k choriu, vzniká tak chorioalantois, který má umožňovat vstřebávání či rozpouštění vápníku ze skořápky. Desátý den inkubace se pak chorioalantois (spojené zárodečné obaly embrya) začíná slučovat (fúzovat) s vnitřní podskořápečnou blánou, dvanáctý den je pak fúze chorioalantoidní membrány s podskořápečnou blánou dokončena. Třináctý den, v čemž se většina odborníků shoduje, začíná kostra embrya kalcifikovat, přičemž se alantois (plodový obal, který u vejcorodých zajišťuje dýchání) svrašťuje. Osmnáctý den alantoidní krevní oběh jako dýchací a vyživovací systém začíná zanikat. Devatenáctý den mládě protrhne vnitřní podskořápečnou blánu, čímž proniká do vzduchové komůrky. Chorioalantois zasychá, amniová tekutina vymizela, žloutkový vak je vtahován do těla. Jednadvacátý den kuře, kterému se nedostává vzduchu, svým vaječným zubem naruší skořápku a vyklube se, přičemž zbytky plodových obalů ulpívají na vnitřní straně skořápky.
Za současných představ o vývoji kuřecího embrya jde tedy o to, kolik vápníku umožňují zárodečné obaly kuřecímu embryu vstřebávat ze skořápky, respektive jak přesně k tomuto procesu dochází. Podle některých zahraničních badatelů diskutované „čerpání“ vápníku ze skořápky není dosud exaktně interpretováno, tedy na základě konsensu není dosud podán jeho úplný, či vyčerpávající vědecký výklad (nevylučuji, že se mohou tito zahraniční vědci mýlit, ale exaktní interpretaci tohoto procesu, podloženou důkazy, se mi na internetu dosud nelézt nepodařilo). Jinak mohu jen konstatovat, že každý laik v případě posuzování problému disproporce vápníku, i přes velké množství všelijakých údajů z článků našich odborníků, s největší pravděpodobností bude se svým rozumem prostě a jednoduše v koncích. Každopádně však i laická rešerše nasvědčuje tomu, že myšlenka biologické transmutace, kterou má v kuřecím embryu vznikat vápník, může nepředpojaté badatele dovést k hlubšímu poznání některých procesů probíhajících v živých organismech.
Žádný objektivní a nepředpojatý vědec, na rozdíl od vědeckých fundamentalistů, neprohlásí vznik vápníku transmutací v živých organismech za zhola nemožný. Ten je možné z hlediska vědeckého skepticismu označovat jen za málo pravděpodobný. Obzvláště po tom, co v případě nanotechnologií řadě vědců připadalo jednodušší problematiku dosud nepoznaných fyzikálních procesů z mikrosvěta odmítnout nebo kritizovat, než je studovat a snažit se porozumět novým, nečekaným vlastnostem hmoty na úrovni molekul a atomů. Navíc se v posledních letech ukazuje, že transmutace prvků v živých organismech není (jak si povíme v pokračování tohoto článku) až tak neobvyklá. To ovšem nemá nic společného s tvrzením senzacechtivých novinářů, že hypotéza biologické transmutace nasvědčuje tomu, že středověcí alchymisté při transmutaci kovů využívali znalostí jaderných reakcí.
POKRAČOVÁNÍ ZÍTRA